Petr Schnur

KAPITALISMUS

 Příznivci humanitárních bombardování budou mít zřejmě opět důvod jásat.
Jak prohlásily dobře informované kruhy, generál Mladič bude v Haagu tak prý koncem srpna, kdy jsou domácí euroskeptici a potenciální rušitelé pořádku na dovolených.
Toho, kdo by snad nad ztrátou posledních zbytků logiky v tomto absurdním scénáři „účtování“ s postjugoslávskou minulostí zoufal, lze jen potěšit větou z nejnovějšího Batmana: Noc je nejčernější před svítáním.
Procesy tzv. Mezinárodního soudního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) se dají rozdělit do dvou kategorií: na mediálně hlučné, a tiché. Do první skupiny patří trestání Srbů, do druhé zprošťování viny těch několika málo obžalovaných z nesrbských částí bývalé Jugoslávie.
Nejpozději po „neprokázání viny“ Muslimovi Oričovi, jehož oddíly z bosenské Srebrenice přepadaly okolní srbské vesnice, a přednímu učekistovi, Albánci Haradinajovi, by mělo být s konečnou platností jasné, že nejde o nic jiného než o politické procesy, o pokračování války proti neposlušnému Srbsku kvaziprávními prostředky.
V Haagu tak zůstal jediný nesrbský prominent, generál Gotovina. Chorvatský „hrdina“, neblaze proslulý operací Bouře, která za logistické, vojenské i morální podpory USA zpustošila srbskou enklávu v Krajině a Slavonii.
Jeho role užitečného idiota při rozbití Jugoslávie mu zajistila tým špičkových amerických právníků, kteří – jak se domnívám – s největší pravděpodobností dohlížejí na to, aby se na veřejnost nedostaly nepříjemné podrobnosti o americké „transformaci“ Balkánu. A tak nikoho nepřekvapí, že si „svobodná a nezávislá“ média v kauze Gotovina uložila bobříka mlčení.
Proces s Radovanem Karadžičem a „jeho generálem“ bude naopak zřejmě probíhat obdobně jako soudní fraška s Miloševičem. Ta byla stylizovaná jako mediální show do té doby, než začalo být jasné, že v Kosovu se vše odehrálo poněkud jinak, než jak se to pokoušelo veřejnosti namlouvat „mezinárodní společenství“.
I v případě bývalého předáka bosenských Srbů se – alespoň mediálně – všechno točí kolem srebrenické tragédie. Ale právě její zdánlivá jasnost skrývá zřejmě ještě více nepříjemných otazníků než Kosovo. Bývalý zpravodaj německé televize ARD na Balkáně Friedhelm Brebeck – člověk, kterého rozhodně nelze podezírat ze sympatií vůči Srbům – vyslovil bezprostředně po Karadžičově zatčení na internetovém portálu této veřejnoprávní TV stanice Tagesschau.de pochybnosti, že bývalý prezident bosenské Republiky srbské masakr nařídil.
Haagský tribunál, ustanovený ad hoc, není právní, ale politická instituce. Jako taková již ze své podstaty nemůže být nezaujatá, a tak je více než pravděpodobné, že se pravdu o pozadí případu Srebrebica ani nyní ze „soudních“ pramenů nedovíme.
Svou pochybnou rolí nepomáhá v balkánském prostoru kultivovat právní vědomí, nýbrž tvorbu vazalských politicko-ekonomických vazeb, jejiž charakter stále více připomíná koloniální strukturu starořímského impéria. Tato politika „rozděl a panuj“ cementuje archaické struktury společnosti založené na etnickém principu, klanových zájmech a právu silnějšího na úkor právního státu a občanské společnosti.
Dlouhodobě na ni doplatí i nynější vítězové a zdánliví profitéři jugoslávské secese: nečerstvější příklad skýtají kosovští Albánci, kterým byla Spojenými státy a Evropskou unií doslova vnucena mafiánská vláda. Takový přístup utvrzuje tamní obyvatele v přesvědčení, že vina není právní, nýbrž politická kategorie, o níž se navíc rozhoduje mimo hranice vlastního státu.
Politický tribunál v Haagu a rozmetání jugoslávské federace není „šťastným okamžikem pro Evropu“ (Bernard Kouchner po vyhlášení nezávislosti Kosova), nýbrž jedním z nejčernějších kapitol v moderních dějinách.
Tragickým důsledkem je mimo jiné naprostá diskreditace myšlenky kolektivní zodpovědnosti za dodržování lidských práv ve světě. Dějiny Evropy a světa se posunuly o desítky let nazpět.


 

 Petr Schnur, (Autor je publicista, žije v Německu) Hannover