Věroslav Sobek

KAPITALISMUS

          V minulých dnech jsme měli možnost číst, vidět i slyšet  mnoho o událostech Pražského jara. Jednostrannost pohledu nebyla překvapující,  zcela nepochopitelné a neprofesionální  však bylo, že se zcela vytratilo  oč v té době společnost usilovala. Co bylo cílem Pražského jara. Odpovědět, že o demokracii a svobodu je příliš, příliš zjednodušující. Můj někdejší kolega z malé budovy na Malé straně Polreich to ve svém příspěvku zhodnotil velmi přesně. Nechci nikoho poučovat, chci oslovit přemýšlející čtenáře, kteří při vytváření svých postojů si  sami pro sebe dokáží položit i otázku „co když můj oponent má pravdu?“ Nevytvářejme nové mýty a nové hrdiny, klaďme si otázky bez předsudků. O několik z nich se chci s laskavým čtenářem podělit.  Ta první zní zda bylo v té době reálné změnit mocenské rozložení sil v Evropě? Bereme při svém hodnocení v úvahu všechny souvislosti? Doufám, že  díky Britským listům zazní i hlas pamětníka. 

            Nemělo by být těžké si vzpomenout, či v dokumentech najít, že události, o kterých hovoříme, měly dvě, nestejně dlouhé etapy. První začala již v roce 1955 na XX. sjezdu KSSS v Moskvě, který  došel k poznání  poznání, že je nutno začít se zabývat otázkou změn politického i ekonomického systému společnosti tak, aby odpovídal rozvoji vědy a techniky i společnosti. Podpořilo to i ty síly v KSČ, které začaly docházet ke stejnému poznání. Významný impuls dal zejména IV. sjezd spisovatelů v roce 1967. Následná celospolečenská aktivita  přinesla mnoho podnětů a návrhů, které byly shrnuty v Akčním programu přijatém KSČ. Nezapomínejme však, že jeho základem byly návrhy reforem, které  již byly  vypracovány v letech 1963 – 1967.  Potvrzuji jako pamětník, že tento program měl nejen ve straně, ale i v zemi širokou podporu. Sovětské vedení nadšeno nebylo, to svoji příležitost danou XX. sjezdem propáslo, mělo kritické připomínky, ale mocenský zásah nehrozil. Byla kritika, ale jednalo se a hledalo východisko. Proč  však na přelomu dubna a května došlo ke změně? Ve chvíli, kdy byl předložen reálný program obsahující závěry celonárodní aktivity, byl Akční plán   zapomenut a nastolena nová témata.  Neutralita, změna zahraničně – politické orientace země, protiruská  propaganda, nátlakové akce na odvolávání komunistických funkcionářů, nejednou spojené i s psychickým terorem na ně i na jejich rodiny. Televize s kamerami zasahovala do příprav okresních konferencí a kádrovala. Cenzura, státní, sice nebyla, ale ti, kteří s novým vývojem nesouhlasili se do sdělovacích prostředků nedostali. Pokud se tam někdo přece objevil, vytvořila mu redakce takové prostředí, že nemohl uspět. Byly redakční kolektivy, které prohlašovaly, že oni noviny dělají, tak jsou jejich a nikdo jim nemůže říkat jak mají psát.  Sovětské vedení žádalo vysvětlení, nápravu, ale také varovalo.   Českoslovenští představitelé slibovali nápravu, zůstalo jen u slov. Tlak sdělovacích prostředků a jimi vytvářené veřejné mínění je nutil k neústupnosti. Stalo se to, co se stalo a čeho se realisticky myslící lidé obávali. Došlo k vojenské intervenci. Slyšeli jsme také v minulých dnech, že s tím počítali i někteří aktéři PJ a proto prý již bylo daleko dříve připraveno náhradní spojení, náhradní vysílání. Od svého vrstevníka, vysokého důstojníka západního vojenského okruhu jsem slyšel o  zvažování provokativním střetu se sovětskou armádou, které by vyvolalo důvod k žádost o vojenskou pomoc. Když mi to po roce 1989 vyprávěl nechtěl jsem tomu věřit. Dnes již věřím. Za připomenutí stojí i to, že již před rokem 1968 chtělo vedeni sovětské armády umístit v Československu vojáky, ale bylo to odmítnuto a respektováno. (Viz Vladimír Kadlec: „Podivné konce našich prezidentů“  str.241). Tajemstvím přece také nebylo, že v bipolárně rozděleném světě patřilo Československo do sféry vlivu velmoci SSSR  a že ta se ho nevzdá. Mohl tedy někdo očekávat, že velmoc bude jednat jinak? Vůbec již nešlo ani o ideologii ani o ekonomiku ani o lidská práva. Kdo to tak svým jednáním sovětským generálům vlastně  poslal s plnou parádou zvací dopis, vlastně výzvu? To všechno zodpovědní polici věděli a přesto nedokázali jednat tak, aby našli východisko. Nebo někteří ani tak jednat nechtěli? Nesou tedy také odpovědnost nebo snad ne?

            Nezapomeňme při svých hodnoceních na to, že v letech 1947 – 1990 byla studená válka.  Ta měla svá vlastní, často krutá,  pravidla. V ní hrály svoji významnou roli zpravodajské služby.   Vždyť tyto služby byly důležitou zbraní studené války.  Je snad možné si myslet, že  neměly i v ČSSR svoje agenty, a to i na klíčových místech? Jejich seznam nám ovšem nikdo nepředloží. A pokud v archivech spravovaných panem Žáčkem něco takového bylo, bylo to v již v prvních popřevratových dnech pečlivě odstraněno. Bylo by velmi zajímavé slyšet výpověď pracovníků archivů kdo byli první návštěvníci. Nevím, nebyl jsem u toho. Pokus vytvořit socialistickou společnost by v jiných podmínkách vypadal také jinak. Byl to socialismus studené války a s koncem studené války zanikl i on.

            Abych předešel případnému rozhořčení některých čtenářů. Tak tedy. Nikomu své názory nevnucuji. Jsem pamětník, vše jsem prožil. Je to mé osobní svědectví o době. Záměrně jsem ani jednou nepoužil slovo okupace. V roce 1939 mně již bylo 13 let a tak vím z vlastních prožitků co to znamenalo a co následovalo. Proto rovnítko mezi rokem 1939 a 1968 je pro mě nehorázné. Jak říká obyčejný občan, hodinky nebo holínky - obojí se natahuje.

            Pražské jaro bylo největším vzepětím české levice v historii, jak napsal europoslanec za KSČM Miroslav Ransdorf v srpnu 1998. Ano souhlasím, ale dodávám, že to byla také její největší prohra. Nedokázala svůj program udržet v hranicích v té době možného.

            Vrátím se k začátku. Česká media sloužící současné moci nemohla mluvit o obsahu Pražského jara. Vždyť to byl socialistický program a ten se v zemi nazývané Česko nenosí. Je to snad v zemi kde zvítězila pravda a láska nad lží a nenávistí nenormální?