Jan Čulík,   Josef Vít

   Po sametové revoluci (nebo převratu) se zdálo, že s komunismem jsme jednou provždy skončili. Chyba lávky ! Komunismus je zřejmě nesmrtelný, protože i dnes – dvacet let poté – plní stránky našich novin. Tedy, ne že by v novinách byly komunisté, ale naopak dnešní novináři cítí nutnost ve svých článcích proti němu stále bojovat. Z toho lze usuzovat, že myšlenky komunismu jsou stále živé a přitažlivé. A nebezpečné. A bojovat proti němu budou tak dlouho dokud nezvítězí. Ale kdo? Ten komunismus?

my antikomunisté!

Jan Čulík

Ve svém článku, "Ach, my antikomunisti" publikovaném v týdeníku Reflex, konstatuje Jan Potůček, že pseudopravicová honba na komunisty v českých médiích je pokrytecká, neboť velký počet vlivných pracovníků českých médií, a Potůček je vypočítává, byli členy či kandidáty KSČ, mimo jiné třeba šéf zpravodajství České televize Zdeněk Šámal, či někdejší čelná pracovnice televize Nova Libuše Šmuclerová, nyní ředitelka firmy Ringier ČR, nebo kdysi nadšený politický komentátor komunistického režimu, nyní stejně nadšený "pravicový" komentátor v MFD Martin Komárek, nebo kdysi stejně nadšeně působící komunistický reportér Československé televize Pavel Dumbrovský, nyní stejně nadšeně "pravicový" moderátor Televizních novin na Nově.

Jsem dalek toho, abych skoro po dvaceti letech pronásledoval lidi za to, zda byli členy či kandidáty totalitní komunistické strany. Potůčkův záslužný článek však odhaluje něco jiného, něco opravdu důležitého. Ve své knize Národ v nás 68 Publishers, Toronto, 1978, tomu Erazim Kohák říká "mentalita svlačce". Je to projevem dlouhodobě zotročovaných komunit, například černošské na americkém Jihu: Takto ztraumatizovaný člověk není schopen se odvážně postavit a hájit otevřeně a přímo svá práva. Naučil se, že k tomu, aby dosáhl "úspěchu", podlézá mocným.

Z Potůčkova článku je jasně zřejmé, proč dnes většina českých médií tak silně leze kamsi dnešní světové nejvlivnější mocnosti, Spojeným státům. V ČR jsou prostě na rozhodujících místech lidé, kteří své moci dosáhli poklonkováním mocným.

Život v totalitním komunismu byl nelehký, a tlak, který státní orgány vyvíjely třeba na končící studenty, byl opravdu silný.

Obávám se však, že existovala určitá hranice. Osobně bych prostě nikdy nevstoupil z kariérních důvodů do KSČ. Tu dobu jsem zažil a udělat něco takového bylo opravdu mrzké. Jsem ochoten tolerovat a respektovat osoby, které do komunistické strany za totality vstoupily z přesvědčení. Pro lidi, kteří dnes nevzrušeně přiznávají, že prostě do té strany lezli, protože jim to přinášelo osobní prospěch, měla společnost jen pohrdání a já ho mám pro ně dodnes. Takový způsob chování je opravdu hnusný a je politováníhodné, že jsou česká média těmito osobami prolezlá. To jsou lidé, kteří se nezastaví před ničím a budou úslužně pracovat pro jakéhokoliv nadřízeného.

Potůček svým dobře vyresearchovaným článkem ukázal, proč je veřejná atmosféra v dnešní České republice taková, jaká je.

Situace se nezmění, dokud se na české veřejné scéně nezačnou více projevovat osoby, které budou schopny říkat veřejně, co si myslí, bez ohledu na to, co si myslí mocný spojenec či nadřízený.

Paradoxně potřebuje Česká republika víc lidí, kteří se chovají tak jako Američané, totiž razantně a přímo. Zdeněk Šámal či Libuše Šmuclerová to zřejmě nikdy nebudou. Kdo zaprodal své ideály za kariéru (anebo třeba nikdy žádné ideály neměl), se bude stejným způsobem chovat pořád. Starého psa novým kouskům nenaučíš.

Aby nebylo mýlky, tím odsudkem nechci moralizovat. Tato moje poznámka je střízlivě pragmatická. S lidmi, kteří jsou kam vítr, tam plášť, česká společnost daleko nedojde. Protože s takovými lidmi na vedoucích místech není schopna hájit vlastní zájmy

.

Ach, my komunisté

Josef Vít

Pan Čulík se rozhodl vyjádřit k situaci v našich mainstreamových mediích. Díky za jeho snahu. Bohužel se  na situaci dívá z veliké dálky. Nevím, v jakém roce emigroval, ale bohužel jeho vývody jsou  odtržené od české reality – dívá se na všechno příliš veliké dálky. 

Je pravda, že „pseudopravicová honba na komunisty v českých médiích je pokrytecká“,  ale vysoce pragmatická. Naše vláda – konkrétně ODS - potřebuje nepřítele, protože většina národa je zrovna nemiluje. ODS má pouze spolupachatele, kteří za 30 stříbrných jsou ochotni k čemukoli. Za těmi „stříbrnými“ můžeme tušit úplatky (Čunek) nebo jiné prebendy. 

Jsem rád, že pan Čulík je ochoten rehabilitovat mého otce, který vstoupil do komunistické strany v září 1945, aby se s ní rozloučil po roce 68. Ale můj otec věděl velmi dobře, proč tam vstoupil. Bohužel nevěděl, jak se všechno zvrtne. Celý život jsem se kvůli tomu s otcem hádal. Dnes mě mrzí, že mu nemůžu říci, že pravdu měl on a já se mýlil.

Ale mýlí se i pan Čulík. Není pravda, že u nás byla nějaká Kohákova "mentalita svlačce", která projevem dlouhodobě zotročovaných komunit, například „černošské na americkém Jihu: Takto ztraumatizovaný člověk není schopen se odvážně postavit a hájit otevřeně a přímo svá práva. Naučil se, že k tomu, aby dosáhl "úspěchu", podlézá mocným“. To možná platilo na americkém jihu, ale ne u nás. My jsme nikdy nebyli otroci. My jsme vyrůstali ve svobodné  a vzdělané společnosti s jediným omezením – nevystupovat veřejně proti moci. Kdo to akceptoval, neměl žádné potíže, stejně jako já ani moji přátelé. 

My jsme nikdy potíže neměli z jednoduchého důvodu. Netoužili jsme ani po penězích ani po postavení a moci. Také jsme s panem Čulíkem rozlišovali mezi komunisty a lidmi, kterým jsme říkali, že jsou „u komunistů“. A musím říci, že v posledních letech před sametovým převratem bylo více těch co byli „u komunistů“ než komunistů. Tam byli většinou už jen ti staří, jako můj otec, kteří tam vstoupili  po zkušenostech s první republikou.

Ale zpět k článku pana Čulíka. Hezky vyjmenoval hlavní reprezentanty antikomunistické fronty v našich médiích – bohužel, zřejmě z nedostatku místa nejmenoval stovky dalších. Má plnou pravdu, že v „ČR jsou prostě na rozhodujících místech lidé, kteří své moci dosáhli poklonkováním mocným“.

Jenže v těchto lidech chyba není. Nesmíme zapomínat v první řadě, komu ta média patří a kdo tyto lidi najal a platí. Tady je totiž ten zakopaný pes. Pan Čulík musí vědět, že 90% článků  z Britských listů by žádná média nepublikovala. Mám s tím vlastní zkušenosti. V republice jsou tisíce osob, „které jsou schopny říkat veřejně, co si myslí, bez ohledu na to, co si myslí mocný spojenec či nadřízený“. Jenže nedostanou příležitost se vyjádřit. Můžou brblat po hospodách, ale do tisku se nedostanou. Tam mají své místo právě jen ti patolízalové a rektální alpinisté. Bohužel, stejná situace je ve veřejnoprávních médiích. Pan Kotrba by mohl o tom povídat.

Pravda nikoho nezajímá. A veřejné mínění teprve ne. Jak se pregnantně vyjádřil pan prezident o  ngoistech - řekl jasně – není možno, aby nám poroučela ulice. (To samé říkají o referendu.) Ta ulice, která ho vynesla nahoru. A když tam už jednou je, nepřipustí jakékoli jiné myšlení. Máme-li takového prezidenta, proč by mediální magnáti měli být jiní.

Lidé by se rádi „chovali tak jako Američané, totiž razantně a přímo“. Jenže kromě Britských listů nikde nedostanou příležitost. Máte pravdu, že „s lidmi, kteří jsou kam vítr tam plášť, česká společnost daleko nedojde. Protože s takovými lidmi na vedoucích místech není schopna hájit vlastní zájmy“. Jenže to má háček. Nikdo nechce nikam dojít ani hájit vlastní zájmy – tedy vlastní ve smyslu národní. Každý hájí jen svoje vlastní zájmy s otázkou : kolik za to. To je dnešní společnost. A nikdo s tím nic neudělá. Bohužel, ani Britské listy, protože těch 11 tisíc čtenářů proti milionu čtenářů MfDnes a lidovek je málo.

Přesto všechno – díky za ten článek, pane Čulíku. První vlaštovka jaro nedělá, ale to stejně přijde. Je to legrace, ale naším učitelem bude jižní Amerika – zapatisté, Cháves, Morales a Kuba. Tam je budoucnost světa.