Josef Vít

Na konci září 1938 - tedy před 70 lety - se sešla v Mnichově podivná sestava tvořená ze zástupců čtyř zemí. Byli tam zastoupeni dva fašističtí diktátoři Adolf Hitler (Německo) a Benito Mussolini (Itálie) a k  tomu jim sekundovali dva zástupci „demokratických“  států Neville Chamberlain (Velká Británie), Édouard Daladier (Francie). Měli těžkou volbu. Na jedné straně zatím jen potenciální nebezpečí  fašistů, na druhé straně nebezpečí jdoucí z komunistického Sovětského svazu. Fašismus nebyl našim demokratům tak proti mysli. Silná ruka bylo vždycky něco co vlády obdivovali. Na druhé straně však komunismus slavil první úspěchy a byl velkým vzorem pro proletariát i v západní Evropě. Byl nebezpečím pro kapitalistické vlády západní Evropy. Francie a Britanie museli volit,  buď rázně zarazit nebezpečí fašismu v samém zárodku,  nebo ustoupit Hitlerovi a nasměrovat ho na východ. Protože vláda Velké Británie v té době považovala za hlavní nebezpečí pro Britské impérium Sovětský svaz, tak neměla tedy velký zájem bránit v německé expanzi na východ.

Hitlerovy přípravy na válku byly zřejmé od počátku. Hned v roce 1933 vystoupil ze Společnosti národů. V roce 1935 vyhlásilo Německo obecnou brannou povinnost.  Zároveň porušilo locarnskou smlouvu a obsadilo demilitarizované Poruří. Anchluss Rakouska byla jen epizoda. Souběžně s tím začíná Hitler propagačně dobře připravené tažení proti nebezpečí bolševismu. Na sjezdu v Norimberku řekl Hitler jasně : potřebujeme rozšířit Říši od Atlantiku po Ural až na Sibiř. Až ovládneme obilnici Evropy – Ukrajinu - budeme tonout v nadbytku.

Není těžké si vypočítat, že domnělý protibolševický boj byl pokusným balónkem zda-li by v Evropě nebyla nálada na křížovou výpravu proti Sovětskému svazu. A tato nálada byla.

Ukázalo se to právě v Mnichově. Pro oba „demokratické“ státy byla volba jasná. Pro ně bylo nebezpečí na východě. Proto rozhodli tak, jak rozhodli. „Zachránil jsem v Evropě mír“ prohlásil hned na letišti mírotvorce Chamberlain. Budoucnost mu ukázala jak se mýlil. Mnichovská dohoda to byla pro zúčastněné strany pochybným vítězstvím. Pro Československo to byl Mnichovský diktát a Mnichovská zrada.

Mnichovská dohoda byla vítězstvím Henlainovy Sudetoněmecké strany, která měla za cíl Heim ins Raich. To se jim podařilo. Pro Československo to znamenalo ztrátu velké části historického území.  Při této vzpomínce nelze nyní nevzpomenout na osud Srbska a  Kosovo. Byl to stejný scénář a titíž autoři. Stejně jako v Mnichově zasedli v Rambouie Německo, Francie, Britanie a jen bezvýznamnou Itálii nahradily USA. 

Mnichovská dohoda otevřela Hitlerovi dveře na východ a ukázala mu, kudy by se měl ubírat. Útok na SSSR byl žádoucí. Komunismus byl hlavním nepřítelem a likvidace Čechů i Československa byla jen „kolaterální škoda“ jak se dnes hezky říká. A Hitler to pochopil. Za půl roku obsadil i zbytek Československa a zřídil Protektorat Böhmen und Möhren. 

Následoval německý útok na Polsko. Tady byly smlouvy s Polskem už takové, že spojenci museli reagovat. Vyhlásili proto Německu válku. Tímto aktem začala nejpodivnější válka jakou svět viděl. Francouzští a britští vojáci seděli v zákopech, pili kávu, pojídali steaky a rozhodně nehodlali jít do útoku. A zřejmě by tam seděli ještě dneska, kdyby to Hitlera nepřestalo bavit. Nevěděl totiž, že na něho nechtějí útočit, že pouze chtějí, aby napadl Sovětský svaz. Potom by se už nějak domluvili.  Hitler ztratil nervy a napadl Francii. Nedalo mu to moc práce a za pár týdnů byl v Paříži. Francie kapitulovala a Hitler se po snadném vítězství chystal na Británii. Teprve teď začala druhá světová válka.

Po druhé světové válce se situace změnila. Ze Sovětského svazu se stala velmoc. Mnichovská dohoda byla v Norimberku zrušena. Francie neuznala žádné územní změny, ke kterým v roce 1938 došlo a zavazovala se podporovat obnovu Československa v předmnichovských hranicích a prohlásila mnichovské dohody se všemi jejich následky za „neplatné hned od jejich počátku“. I Německo uznalo (muselo) neplatnost dohody. Je příznačné, že Británie – země mírotvorce Chamberleina – má s tím dodnes potíže a snaží se lavírovat, jak to srovnat s požadavky Sudetenlandsmanschaftu.

Člověk by řekl, že by se lidé i státy měli z minulosti poučit. Ale jak to vypadá, jsme nepoučitelní.

Po téměř padesáti letech, kdy nám vládla Moskva a my jsme neměli žádné právo VETA, ani právo vystoupit z RVHP bez souhlasu Moskvy a spřátelených zemí, se nám současné spřátelené země v rámci EU snaží vnutit schválení Lisabonské smlouvy, která nám má opět vzít právo VETA a možnost vystoupit z EU. Vystoupit bychom opět mohli, až po souhlasu všech spřátelených zemí EU. Každý si musí prožít svoje sám, ale je hloupost opakovat znovu nedávnou historii a předávat moc silným státům EU, kteří se podíleli na Mnichovské zradě. Je tu jejich argument, „Polsko podepsalo Lisabonskou smlouvu taky“. Zamlčuje se, ale skutečnost, že si Polsko vyjednalo podmínku, která Polsko chrání před nároky odsunutých Němců. Jaké požadavky by si v případě našeho zájmu o vystoupení z EU kladl např. Sudetenlandsmanschaft?

Jako Češi bychom si měli uvědomit, že kdyby vyšly plány západních „spojenců“ a Němci nezaútočili na Francii a zaútočili rovnou na Sovětský svaz a kdyby Hitler zvítězil a porazil Sověty, jak si přály Britanie a Francie, tak dneska už by neexistovala žádná Česká republika ani český národ. Plány jaké měl Hitler s námi dobře známe. Třetí říše Adolfa Hitlera od Atlantiku až po Ural a Sibiř by ovládala evropské národy. A Británie by se nějak s Hitlerem domluvila. Takový byl skutečný cíl mnichovské dohody – zničit komunistický Sovětský svaz. Za jakoukoli cenu. I za cenu likvidace celých evropských národů. A to bychom měli vždycky mít na paměti. Že velmoci nestrpí ani náznak samostatnosti je už jasné. Kdyby na to někdo chtěl zapomenout, měl by si uvědomit, že válka v Jugoslávii a její likvidace je dokončení Mnichovské dohody – likvidace komunismu. A jako náhodou v tom první housle hrála BND – německá tajná služba.

Místo vděčnosti k našim skutečným osvoboditelům hanobíme pomníky padlých sovětských vojáků. V první řadě by si to měli uvědomit naši politici, kteří hrdě oslavují osvobození Plzně americkou armádou, zatímco hroby sovětských vojáků navštíví jen pár penzistů. Další hrdinové ničí jejich památníky po celé republice. I představitelé státu (magistrátů měst) hanobí pomníky padlých rudoarmějců alespoň odstraňováním symbolů jejich státu. Srp a kladivo se dneska nenosí. Každý by si měl uvědomit, že nebýt jejich obětí, tak by tady nebyl. A těch obětí jen na našem území bylo hodně. Od Dukly až po Prahu zahynulo u nás 135 tisíc rudoarmějců zatímco padlých Američanů bylo jen 178. Dnes už naši politici rádi zapomněli, že naše svoboda byla zaplacena krví.

 Po pádu Sovětského svazu a rozpuštění Varšavské smlouvy jsme očekávali, že konečně nastane mír na celém světě. Chyba a mýlka.. Znovu se zbrojí a válčí. Dnes ve jménu zisků nadnárodních zbrojařských a olejářských  firem, ovládajících vrcholné politiky západních zemí. NATO posílilo a rozšiřuje se na východ. Teď už nejde o porážku komunismu. Teď jde především o naftu, o plyn a o ovládnutí států a území. Z NATA – původně obranného paktu – se stal pod řízením USA  samozvaný  četník s působností po celém světě. A Česká republika je opět obětí této nové studené války.  Stala se rukojmím – tentokráte přičiněním vlastní vlády, jednající podle pokynů odjinud. Naše vláda se stala největším kritikem zemí, které odmítají svět ovládaný jedinou supervelmocí.  Jejím cílem jsou Kuba, Bělorusko, Čína, Venezuela a další státy snažící se prosadit socialismus 21. století. Lze úspěšně pochybovat, že by tam lidé toužili po naší tzv. demokracii, jež je předmětem kritiky většiny našich občanů. 

Jako po mnichovském diktátu i dnes musíme poslouchat a nechat se vláčet po světových bojištích. A my doma, si můžeme říkat spolu s tím pánem co ho vyhodili z padesátého patra mrakodrapu a v nižších patrech ho slyšeli jak říká : „zatím je to dobrý, zatím je to dobrý“.

Ano, zatím je to dobrý – ale jak dlouho??