ÚVODEM:
Mezinárodní právo a právní stát jsou dva základní výdobytky naší civilizace. Jakkoliv nedokonalé, jsou prozatím jedinou hrází omezující zvůli a schopnou minimalizovat zákony džungle v mezinárodních vztazích. Současná situace kolem jihosrbské provincie Kosovo je aktuálním příkladem jejich porušování

JUGOSLÁVIE
Od počátku jugoslávské krize byla evidentní snaha stigmatizovat Srby jako původce všeho zla. Tato manipulace šla ruku v ruce se systematickou démonizací osoby Slobodana Miloševiče, zatímco ostatním, nesrbským, předákům byla udělena demokratická nálepka. Jednostranná podpora západních států ve věci odtržení Slovinska, Chorvatska, Bosny a Hercegoviny od federálního svazku Svazové republiky Jugoslávie bez kontrolních mechanizmů a záruk pro práva menšin znamenala hrubé porušení platných mezinárodních dohod vůči státu s plnou mezinárodněprávní legitimitou (SRJ byla členem nejrůznějších mezinárodních organizací, OSN počínaje a Organizací pro bezpečnost a spolupráci v Evropě OBSE konče). Tyto secesionistické sily porušily, bez ohledu na kalkulovatelná politická rizika, otevřeně federální ústavu SR Jugoslávie. Zcela právem upozornil Stephen John Stedman v roce 1993 v měsíčníku Foreign Affairs na skutečnost, že „..na začátku války nebylo Slovinsko a Srbsko, nýbrž stát jménem Jugoslávie“, který musel být pokládánpodle platných národních i mezinárodních pravidel za výchozí bod dalších jednání a událostí. Nelze přitom zapomenout, že jiné evropské státy jako např. Španělsko či Francie se vší samozřejmostí používají represivních prostředků státu včetně armády (Velká Británie / Severní Irsko) na ochranu územní celistvosti státu a platné ústavy. Případ Kosova představuje z tohoto hlediska současný vrchol destrukce jugoslávské státnosti

SRBSKO / KOSOVO a METOCHIE

Politicky motivované násilí, obecně definované jako terorismus, vycházelo od paravojenských oddílů UCK. Tato organizace byla ještě na přelomu let 1998/99 klasifikována důležitými národními i mezinárodními institucemi (včetně amerických) jako teroristická organizace napojená na organizovaný zločin. Údajné masové srbské zločiny na albánském obyvatelstvu Kosova a Metochije, které se uváděly jako důvod ozbrojeného útoku NATO na SR Jugoslávii, se naopak ukázaly být nepravdivé (údajné masakry na civilním obyvatelstvu ve vesnicích Račak a Rugovo, údajný koncentrační tábor v prostorách fotbalového stadiónu v Prištině, údajná‚ operace Podkova‘ jejímž účelem mělo být etnické vyčištění Kosova od jeho albánských obyvatel). Jedním z prvních „důkazů“ srbského „útisku“ albánských obyvatel byl kosovský projev Sobodana Miloševiče z 28. června 1989 a úprava srbské ústavy z téhož roku, kterou masové sdělovací prostředky vydávaly za ‚zrušení autonomie Kosova‘. Příznačné pro celou manipulační kampaň byla a je skutečnost, že se hovořilo o věcech, jejichž reálný obsah, resp. intence, historicko-politické pozadí a právní analýzy byly systematicky zamlčovány anebo překrucovány. Obojí  totiž probíhalo na pozadí sílícího albánského nacionalismu a množících se útoků na spoluobčany jiných národností. Zatímco západní politici a zglajchšaltovaná mainstreamová media neustále označovala Miloševičovu řeč za důkaz srbského šovinismu, jeho text dokazuje pravý opak:jde v něm o jednoznačnou výzvu k udržení multikulturního charakteru Srbska a zachování mnohonárodnostní Jugoslávie. V případě kosovské autonomie nešlo o její celkové zrušení, nýbrž o odstranění státoprávní asymetrie mezi Srbskou republikou a jugoslávskou federací. Ta byla produktem nové federální ústavy z roku 1974, která umožnila této srbské provincii vlastní zastoupení ve federálním parlamentu. Kosovo tedy bylo historickou součástí Srbska, de facto však vystupovalo v rámci Jugoslávie jako samostatná republika. V praxito znamenalo, že mohlo spolurozhodovat o srbských záležitostech, zatímco Srbsko nemělo vliv na to, co se v jeho provinciích Kosovu / Metochii děje. Etnická čistka v této jihosrbské provincii ve skutečnosti proběhla po ukončení bombardování Srbska a Černé Hory. Od okupace Kosova vojsky NATO bylo z této oblasti vyhnáno na 350 tisíc nealbánských obyvatel spolu s kosovskými Albánci, kteří se v minulosti stavěli proti aktivitám UCK. Další bilance „osvobození“ Kosova představuje na 40 000 zbořených či zabavených srbských domů, na 1000 až 2000 (oficiální statistiky neexistují) zabitých civilistů, o zničených srbských církevních zařízeních a kulturních památkách (ca. 150) ani nemluvě. Současně stále ještě trvá nikým nekontrolovaný příliv Albánců z Albánie do Kosova. Obzvláště markantním příkladem je etnická situace v hlavním městě kosovské provincie Prištině. Před vpádem Severoatlantické aliance do Kosova v něm žilo ca. 150 000 Srbů, nyní jich tam zůstává jen asi 140! Podobná situace je i v ostatních částech Kosova, kde bylo nealbánské obyvatelstvo buď vyvražděno (jako například kosovští Židé), anebo přinuceno žít v „ghettech“. Až na několik málo výjimek byla tedy etnická čistka „úspěšně“ dokončena. Avšak poněkud jinak, než jak nám ji sugerovala mediální politická propaganda.Výsledkem a odměnou za totonebývalé barbarství by měla být státní nezávislost Kosova. Pokud by k tomu došlo, byl by to zcela bezprecedentní příklad mezinárodní loupeže části území suverénního státu od dob druhé světové války.

1.            Rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1244 z roku 1999 definuje Kosovo jako autonomní území v rámci SR Jugoslávie a zaručuje tedy, podle našeho názoru, také územní celistvost a teritoriální integritu nástupnického státu Republiky Srbsko. Smlouva o příměří, resp. ukončení válečných aktivit, ratifikovaná parlamentem SRJ dokonce hovoří o návratu určitého počtu srbských bezpečnostních a vojenských sil na území Kosova.

2.            2.       Je evidentní, že USA a EU uplatňují dvojí morálku: na jedné straně vůči Srbsku, na straně druhé vůči nynějšímu Kosovu, Chorvatsku (vyhnání srbského obyvatelstva ze Slavonie a z Krajiny) anebo Turecku a jeho boji proti tzv. „kurdskému separatismu“, v jehož důsledku byly do roku 2000 zbaveny domova asi 3 miliony tureckých občanů kurdské národnosti a na 3 500 kurdských vesnic bylo srovnáno se zemí. Po osmileté okupaci Kosova se tzv. „mezinárodní společenství“ rozhodlo schválením tzv. „Ahtisaariho plánu“ přiznat konečně barvu. Podle něj se má Srbsko vzdát patnácti procent svého území. Tím se jen potvrdilo, že od počátku nešlo o hájení lidských práv a demokratizaci, nýbrž pouze o vytvoření nového balkánského satelitu zcela závislého na zahraničních protektorech. Jediná skutečně „albánská“ perspektiva směřuje k vytvoření „Velké Albánie“, což bylo a je více či méně otevřeně přiznáváno separatistickými vůdci nejen v Kosovu, ale také v sousední Makedonii. Tato situace silně připomíná mnichovské události z roku 1938. Srbský návrh budoucího statutu Kosova představuje naopak jediné možné řešení situace v rámci obecně uznávaných zásad morálky a práva. Jeho koncept kosovské autonomie je postaven na vyváženosti mezi politickou realitoudneška a legitimními zájmy Srbska. Bude-li naopak akceptováno odtržení Kosova, půjde o do očí bijící pošlapání civilizačních výdobytků moderní Evropy, principů mezinárodního práva a o obrat k  růstu projevů barbarství ve vztazích mezi národy. Násilné a mezinárodně legitimizované odtržení tohoto historického území od Republiky Srbsko by bylo nebezpečným precedentem do budoucnosti pro postavení malých států v Evropě i mimo ni.

3.             VÝZVA
Vyjadřujeme v této věci plnou podporu vládě Republiky Srbsko, která je nucena za nedůstojných a nerovných podmínek jednat na mezinárodní úrovni o budoucím statutu Kosova. Provolání dáváme na vědomí občanské iniciativě NE ZÁKLADNÁM, Jiřímu Dienstbierovi, který byl v době bombardování SR Jugoslávie zvláštním zplnomocněncem OSN pro tuto zemi, a velvyslanectví Republiky Srbsko v ČR. Dále sdružení Res publica, iniciativě ProReferendum2007 a dalším nezávislým občanským iniciativám. Zároveň vyzýváme všechny ty, kterým osud práva a demokracie není lhostejný a kteří chápou, že problém americké základny vČeské republice a přístupu k problému Kosova jsou dvě strany jedné a téže mince, aby veřejně odmítli další hrubé pošlapávání mezinárodního práva a zásad demokracie.

 Raquel de Almeida Moraes, vysokoškolská pedagožka / Lubomír Brožek, básník a publicista / Milan Daniel, jednatel NNO / Ladislav Fanta / Myriam Gobin, zaměstnankyně / Antonín Hošťálek, redaktor / Leoš Jeleček, vysokoškolský pedagog / Jan Keller, vysokoškolský pedagog / Vladimíra Levá, politoložka /  Jan Májíček, student / Josef Míkovec, učitel a umělecký malíř / Miloš Mráz /Milan Nápravník, spisovatel, malíř, fotograf, publicista / Josef Pokštefl,vědecký pracovník / Vlastimil Polák, vědecký pracovník / Miroslav Polreich,nezávislý analytik / Jan Příbaň, lékař / Jana Ridvanová, studentka apublicistka / Petr Schnur, sociální psycholog a publicista /  ŠtěpánSteiger, publicista / Jan Tesař, historik / Josef Vít, projektant

K VÝZVĚ se připojují: Vlastimil Aubrecht, poslanec Parlamentu ČR/ Čestmír Císař, politik/ Anna Čurdová, poslankyně Parlamentu ČR / Ivan David, lékař, ředitel psychiatrické léčebny v Bohnicích, bývalý ministr zdravotnictví / Kosta Dimitrov, poslanecParlamentu ČR/ Richard Dolejš, poslanec Parlamentu ČR/ Jana Drextevová,asistentka poslance Parlamentu ČR/ Jaroslav Foldyna, sociálně demokratickýpolitik, předseda Nadace Cyrila a Metoděje/ Vítězslav Jandák, poslanecParlamentu ČR, bývalý ministr kultury /Jaromír Jermář, senátor Parlamentu ČR/ Zdeněk Jičínský, poslanec Parlamentu ČR/ Jiří Jírovec, vědecký pracovník/Drahomíra Kalábová, v domácnosti / Miloslav Kaláb, vědecký pracovník / JanKavan, sociálně demokratický politik, bývalý ministr zahraničních věcí /Tomáš Krček, chemický laborant / František Krejča, etnograf / KateřinaKonečná, poslankyně Parlamentu ČR / Stanislav Křeček, poslanec ParlamentuČR/ Josef Křišťan / Antonín Kutra, právník a celník / Vladimír Laštůvka,sociálně demokratický politik, bývalý předseda zahraničního výboruParlamentu ČR / Václav Lohr, ekonom / Karel Machovec, poradce/ Ivan Ohlídal,poslanec Parlamentu ČR/ František Postupa, stavbyvedoucí / Rudolf Převrátil,překladatel a publicista / Zdeňka Radičová, středoškolská učitelka /
Miroslav Ransdorf, 1.místopředseda výboru pro vědu, výzkum a energetikuEvropského parlamentu/ Eva Richtrová, Jakub Rolčík vědecký pracovník / Josef Samec, člen ÚVV ČSSD/ Martin Škabraha redaktor a publicista/ Ladislav Skopal, poslanec Parlamentu ČR/ Karel Šplíchal, poslanec Parlamentu ČR/ Marie Švábová, architektka / Martin Tesařík, poslanec Parlamentu ČR/ PetrTuček, agronom / Jan Uherka, předseda KVV ČSSD Zlín/ Petr Uhl, publicista / Milan Valach, publicista a vysokoškolský pedagog / Miloš Zeman, bývalýpředseda vlády ČR / Dagmar Žaludová, tisková mluvčí psychiatrické léčebny v Bohnicích)

Za autenticitu signatářů ručí a koordinuje:

Petr Schnur, Hannover, SRN (kontakt přes výše jmenované občanské iniciativy)