Volby v Česku

Josef Vít

 

 

 

KAPITALISMUS

VOLEBNÍ SYSTÉMY

US RADAR

MIMO TÉMATA

AKTUÁLNÍ INFORMACE

DISKUSNÍ FÓRUM

ARCHIV

KNIHOVNA

NÁZORY ČTENÁŘŮ


 

 

 



Možnost svobodně volit svoje představitele je výsadou občanů demokratického státu. To je teorie - jenže jak to s tou výsadou vypadá ve skutečnosti? V demokratické společnosti se lidé sdružují kolem politických stran, které mají za úkol prosazovat zájmy svých voličů. To je také jen teorie – v praxi to vypadá úplně jinak. Kolem politických stran se točí spousty lidí, kteří sice nemají mandát od voličů, zato mají hodně peněz aby prosadili zájmy lidí, kterým slouží. 

U nás v Česku máme mnoho politických stran. Důležité jsou však jen ty, které se dostanou do parlamentu. Po posledních volbách parlament složený z ODS, ČSSD, KSČM, lidovců rozšířili zelení. Kdo jsou jejich voliči a co je vedlo k volbě té které strany?

ODS volí všichni, kdo z jejich vlády mají prospěch. Volí je všichni, kdo v letech po sametové revoluci zbohatli a dneska se bojí, aby zdroj jejich příjmů nevyschl. Volí je lidé s vysokými příjmy. A nesmíme zapomenout na hlupáky (a je jich dost), kteří je volí protože se tím cítí být mezi vyvolenými. Od počátku je volí moje sousedky, které volí Klause protože je to „takový fešák“ a má tak „kráásný knír“. A volí je i hnědá chamraď z internetu, která na diskusních fórech levicových webů svými sprostými nadávkami zamořuje ovzduší.

Sociální demokraty volí lidé se sociálním cítěním, někteří proto, že nechtějí volit komunisty. Lidé, kterým vadí, že mezi námi žijí lidé na okraji společnosti, a kteří jsou přesvědčeni, že takovým lidem je potřeba pomáhat. Volí je i lidé s nízkými příjmy závislí na sociálních dávkách.  

Voliči komunistů nejsou jen staré struktury a nostalgici starých pořádků. Jsou mezi nimi i lidé zklamaní politikou socialistů, kteří vidí, že není velký rozdíl mezi politikou ČSSD a ODS.

Lidovci jsou stranou moravského venkova. Žijí z minulosti. Podraz na ně z doby před prvními „svobodnými“ volbami je odsunul na vedlejší kolej. Lidovci ty volby za svobodné nepovažovali. Ty první volby nám ukázali, že v politickém boji jde o všechno a každý prostředek k likvidaci konkurence je dobrý.

Zelené nováčky do parlamentu  dostali lidé, kterým záleží na tom, aby i naši vnuci se mohli těšit z krásné přírody. Někdy to ale vypadá, že zelení mají větší starost o broučky a žáby než o člověka. A to, co s touto stranou udělal Bursík, asi vyrazilo dech mnoha jejich voličům.

Poslední volby dopadli tak jak dopadli. Lepší to být nemohlo.  Společnost rozdělená na dva nesmiřitelné tábory rozdělila parlament na dvě stejné poloviny když zahrneme ty dvě ministrany. Protože u nás ještě nemáme anglo-saský systém dvou stran (ale pracuje se na tom), máme tady jednu nebo dvě staničky, které z toho profitují. Dříve lidovci ke kterým se přidali i zelení – tyto pidistrany - se vždycky přidají k té, která má šanci vládnout. Jejich jediným cílem – tedy cílem jejich funkcionářů – je být u koryta s kýmkoli za jakoukoli cenu. Mohlo by to mluvit o jejich bezcharakternosti, ale dokud jim to budou tolerovat jejich voliči mají vyhráno.

Situace vypadala neřešitelná - proběhlo pár hlasování ve kterých vláda nedostala oněch vytoužených 101 hlasů aby mohla vládnout. V demokratickém státě by  dostal příležitost předseda druhé nejsilnější strany, aby zkusil sestavit vládu. Ne tak v Česku. Čestný předseda ODS v roli presidenta republiky rozhodl jinak, že jeho strana musí vládnout kdyby na chleba (těm chudším) nebylo. Tak ne čestný předseda Topolánek dostal druhou příležitost. A protože jak jsem výše psal „kolem politických stran se točí spousty lidí, kteří sice nemají mandát od voličů, zato mají hodně peněz“ nebyl problém přesvědčit dva poslance sociální demokracie aby přesedlali. Je zajímavé, že je to vždycky sociální demokracie, jejíž členové jsou ochotni zradit zájmy svých voličů a jít proti nim. A vždy se kolem táhne pach špinavých peněz.

Na první pohled to podle voleb vypadá tak, že polovina národa je pravicového smýšlení a druhá polovina levicového. Jenže to není pravda. K volbám se nedostavila skoro polovina voličů – ve volbách volilo jen necelých 60% z těch co měli volební právo. A ODS dostala cca třetinu hlasů. Jednoduchým výpočtem zjistíme, že ODS má podporu sotva 18% voličů, a ty dvě pidistrany podporuje sotva 7% ze všech voličů. Dohromady tedy strany vládní koalice mají podporu 25% voličů. Tedy asi čtvrtiny voličů. (mezi námi - komunisté před rokem 89 měli větší podporu  než od jedné čtvrtiny národa - měli skoro 2 miliony členů).  Přesto dnešní strany mají tu drzost zavádět zákony, které poškozují ty tři čtvrtiny voličů, kteří s jejich politikou nesouhlasí a hlas by jim nikdy nedali.

Tak vypadá demokracie Česku. Jestli tohle je demokracie, děkuji nechci. Tohle je diktatura sekretariátů pravicových stran jako vyšitá a financovaná bůh ví kým. Jména jako Lajoš Bán, Sinha a další mluví za všechno. Jak vypadá taková politika financovaná penězi od neznámých dárců vidíme v USA.

Jestli se shodneme, že takhle jsme si demokracii nepředstavovali, je nejvyšší čas začít s reformou demokracie. Já vím, že je lepší reformovat zdravotnictví a důchody (tam smrdí špinavé peníze) ale demokracie má přednost – hlavně proto, aby zmizel ten smrad špinavých peněz.

Jedním z řešení je referendum. Otázky takového významu jako je zdravotnictví nebo důchody jsou přímo předurčeny k předložení lidem ke všeobecnému hlasování, aby se každý občan mohl vyjádřit, zda chce privatizovat zdravotnictví a důchodový systém. O tom přeci nemůže rozhodovat vláda s podporou sotva čtvrtiny voličů! Něco takového je možné jenom v Česku. Jenže pro ODS je referendum jako červený hadr na býka. Referendum je konec korupce a zákulisních čachrů ze kterých žije. Referendum být nesmí. Přece nám nebude rozhodovat ulice. Už zapomněli, že to byla ulice, která jim vyzvonila svými klíči jejich posty.

Je proto zapotřebí se obrátit na demokratické strany v Česku, aby otázku referenda vzali vážně. Uspořádat dneska referendum není problém. Je nejvyšší čas zavést elektronické hlasování. Každý má dneska mobil nebo internet. Už nebude třeba chodit do volebních místností, ale volit bude možno pohodlně z tepla domova. Náklady na takové volby budou jen zlomek nákladů na ty dnešní. O výhodách elektronických voleb rozhodla Evropská unie a dala za úkol vládám členských zemí zavést elektronické hlasování už do příštích voleb do Evropského parlamentu v roce 2009. Slibuje si od toho překonání krize zastupitelské demokracie a zvýšení zájmu občanů o účast ve veřejném životě. Mělo by to posílit přímou kontrolu nad výkonem zastupitelské demokracie právě třeba formou referenda.

Nevím jak pokročili v Evropě, ale naše vláda odsunula elektronické hlasování do daleké budoucnosti. Je si plně vědoma toho, že by to byl konec jejich čachrů. Není možné, aby (jak byly už pokusy) pro vyhlášení referenda bylo zapotřebí organizátorům sehnat milion nebo půl milionu hlasů. Musí postačit pár (doslova) desítek tisíc. Takové čachry mají jediný účel – omezit právo svým občanům se vyjádřit. A při elektronickém hlasování padá i námitka o finanční nákladnosti takového hlasování. Je zapotřebí našim politikům připomenout, že demokracie je VLÁDA LIDU A PRO LID. Naše vláda se nechová jako vláda lidu je spíše vládou pro horních deset tisíc. A už vůbec se nedá říci že by tady byla pro lid.

Pokud z toho někdo vyvodil, že u nás není demokracie – nemýlí se.

 

 

 

 

 

 

 

 


Volební kampaň tam stojí stamiliony dolarů, které poskytují velké firmy. A ty potom od „svého“ presidenta chtějí peníze vrátit – ne v hotovosti, ale mnohonásobně více formou zakázek a dodávek pro stát. Presidenta Bushe podporovali zbrojní a naftové společnosti. Výsledek? Válka v Iráku plném ropy. Američtí presidenti rádi plní požadavky svých sponzorů. Ví jak dopadl poslední president, který se jim vzepřel – byl to Kennedy. Proto si nemusíme dělat iluse jestli zvítězí Obama, Clintonová nebo McCain. Všichni jsou stejní – jeden za osmnáct druhý za dvacet bez dvou.